Rozhovor s Martinou Svobodovou vedla Bc. Karolina Kamberská
Dá se o bolavých věcech udělat veselý rozhovor? Dá! Budiž důkazem naše dnešní povídání s koučkou a lektorkou STOBu Martinou Malinou Svobodovou. Téma bylo jasné. Jak mluvit o našem trápení s váhou? Nebo raději vůbec nemluvit?
Věříme, že v našem rozhovoru najdete spoustu inspirace!
V některých situacích se většina z nás necítí dobře ve svém těle. Sportovní klub, bazén, dovolená u moře... Je dobře snažit se rozptýlit rozpaky vtipkováním na účet vlastní postavy?
Tak to jsi hned první otázkou, Káji, ťala do živého. Přesně to je totiž důvod, proč spousta z nás do bazénů a posiloven nechodí, protože se jednoduše stydíme. Nemyslím, že „vtipkování“ by nám mělo v takové situaci pomoct. Ale když to slovo nahradíš slovem „nadhled“, tak zafunguje skvěle. Ve své koučovací praxi jsem mnohokrát byla svědkem toho, kdy si klientka při technice vizualizace zažila pocit nadhledu a jak povznášející to je. Máme tendenci brát se příliš vážně, extrémně se srovnávat, snažit se napasovat do ideálů... Ale v momentě, kdy tento tlak polevíme a třeba do toho fitka zajdeme, zjistíme, že nejsme zdaleka sami, kdo nezapadá do škatulek, a přesto na sobě chce makat.
Já dokonce pobyt u moře a konkrétně na pláži považuji za terapeutický. Protože kdykoli tam jsem, a vidím všechny ty sebevědomé nádherné XXL ženy, cítím se najednou úplně nad věcí a svobodná, neřkuli krásná!
Někdy se ale stane, že se nešťastného vtípku nebo poznámky dopustí někdo z přítomných, třeba naše kamarádka. Co dělat v takové situaci?
Bohužel, naše okolí opravdu dokáže dát bodnou ránu, aniž si to kolikrát uvědomí. I v takovém případě funguje nadhled. Buď nás taková poznámka nakopne k akci a začneme se sebou „něco dělat“. Nebo ji dokážeme přejít právě tím nadhledem, ale to umí jen jedinci se silným sebevědomím. Anebo máme potřebu se vůči ní vymezit. Pak je skvělé říci dané osobě, co s námi její slova udělala, jak jsme se po nich cítili.
Ideální je použít tzv. „Já výrok“. V něm nehodnotíme druhého člověka, ale mluvíme o sobě - a o tom, jaký vliv na nás jeho slova měla. Řekla bych, že tato technika je pro komunikaci v jakékoli sféře života naprosto zásadní. Je totiž úplně legitimní mluvit o našich pocitech, ty nám nelze upřít. Zato v momentě, kdy mluvíme o druhém člověku - a jaký je, když nám to a ono řekl - dostáváme se do bludného kruhu obviňování a útočení (byť neúmyslného). „Já výrok“ je zkrátka zázračný, a otevírá prostor pro komunikaci, která někam vede a netočí se v kruhu.
Proč máme vlastně někdy potřebu samy upozorňovat na to, co nás trápí - třeba na kila navíc? Je v tom nějaká podvědomá touha to vysvětlit ("po dětech jsem nabrala, no hrůza"), nebo něco jiného?
Otázkou je, co se takovými výroky, často podvědomě, snažíme od okolí získat. Možná uznání toho, že „mám na svá kila po třech dětech nárok“? Nebo politování, že „ta genetika je fakt neúprosná, geny nevyčůrám, tudíž jsem odsouzená k nadváze“? Takže spíš než touhou vysvětlit bych to nazvala touhou obhájit se. Jakože to ne já, to oni… Ve finále je to vzdávání se vlastní zodpovědnosti za svoje tělo.
Není to tedy nakonec kontraproduktivní?
Určitě to nemůže vést ke spokojenému, naplněnému životu... Takže ano, JE to kontraproduktivní. Navíc i zde platí, že čemu věnuji pozornost, to posiluji. O čem mluvím, to zhmotňuji. Pokud tedy mluvím o svých kilech navíc, jen na ně upozorňuji, a to třeba i tam, kde nikoho nezajímají.
To je takové malé velké tajemství, které jsem objevila až s nějakým věkem: co sama řeším, to na druhých intenzivně vnímám. Své vlastní nepřijaté stránky osobnosti mě děsně prudí na lidech v mém okolí, abych od nich odvedla pozornost sama u sebe. Na tohle je ale jen jediný lék. A ten spočívá v tom, že si danou věc 1) uvědomím 2) připustím, že je to moje téma 3) začnu na něm pracovat, a v ideálním případě 4) integruji. Jakmile se mi byť jen první dva kroky podaří, jako mávnutím kouzelného proutku přestanu být kritická vůči ostatním ve stejné věci, ba co víc, přestanu ji u druhých i vnímat. Jedinou kontraindikací u této seberozvojové metody je absence schopnosti sebereflexe! Pokud jí schopné jsme, můžou se začít dít zázraky.
Naše klienty a klientky často pronásleduje zvláštní paradox: jejich okolí jim naznačuje, že by mohli pár kilo shodit, ale zároveň neumí přijmout odmítnutí nabízené lahůdky (kdo by neznal větu "proboha, jeden chlebíček tě snad nezabije!"). Je v takových situacích lepší upřímně říct, že mi to vadí, nebo to celé zahrát do kouta a převést řeč jinam?
Já jsem ze své podstaty pravdoláskař, a tak i svoje klientky v takových situacích nabádám k tomu, ať svému okolí říkají pravdu. Pokud se tedy rozhodnu, že skutečně chci zredukovat svoji tělesnou hmotnost, pak je dobré být k okolí upřímná. S lehkostí a vědomím, proč to dělám, si asertivně říct o to, co chci - stejně jako o to, co nechci. A jsme zpátky u zázračného „Já výroku“. Když totiž mluvím o sobě, o svých potřebách, přáních, touhách... nevytvářím napětí, ani neútočím a okolí to vezme většinou bez výhrad. Příklad: „Mami, snažím se teď dát dolů pár kilo, tak si chlebíček nedám, děkuju.“
Ano, takhle jednoduché to může být. A pokud nechceme být takto otevřené, třeba v práci, existují i různé triky. Třeba si chlebíček vzít na talířek, tím je „umlčet“ a jednoduše nesníst. Nebo říct, že si ho dám později. Nebo si ho vzít domů a tam se o něj někdo postará… Možností je nespočet. S klientkami v kurzech jsme na toto téma mívaly skvělé a často velmi vtipné brainstormingy. Stačí se nad tím zamyslet, připravit si do zásoby pár legitimních vět, kterými druhou stranu bez urážky uvedeme do obrazu (v případě blízkých přátel a rodiny) nebo odvedeme pozornost (v případě kolegů apod).
Jaké jsou triky na vztahovačné hostitelky, které vaše odmítnutí nabízeného jídla berou jako osobní urážku?
Pokud to berou jako osobní urážku, tak jim nelze pomoci :-) Ale vážně. Není v naší moci, abychom změnili něčí charakterovou vlastnost. Pokud se tedy hostitelka chce urazit, tak se urazí. Na druhou stranu, pokud už někam na návštěvu jdu, a jsem v redukčním režimu, bylo by fér na to hostitelku upozornit předem. Vycházím z předpokladu, že jdu na návštěvu k někomu, na kom mi záleží a je to vzájemné. Taky jsem v životě byla mnohokrát v podobné situaci, a jsou způsoby, jak to řešit. I tady platí, že kde je vůle, tam je i cesta.
Jedna má klientka nedávno přišla otřesena po návštěvě módního řetězce, kde drobounká prodavačka pronesla větu: ve vaší velikosti určitě nic nemáme. Jak reagovat na takovou neomalenost?
Umím si představit, jak by se mnou taková poznámka otřásla. A to i přesto, že se mi s přibývajícími roky čím dál víc daří nebrat si výroky druhých lidí osobně. V takovém případě bych se klientky zeptala, co by teď ráda udělala. Vycházím z toho, že byla v šoku a v dané chvíli neudělala nic. Zpětně by se na to mohla podívat technikou vizualizace, a s paní prodavačkou si to sebejistě vyříkat. A pokud by se jí ani pak neulevilo, dala bych jí zdarma krátkou lekci z efektivní komunikace, a vyslala ji na místo činu :-). Nejen, že by prodavačka získala potřebnou dávku zpětné vazby, ale moji klientku by to posunulo o ohromný kus dál na její cestě k integrovanému já.
Některé naše klientky mají manžely, kteří rádi upozorňují na nedostatky jejich postavy, aniž by si všimli svého vlastního pivního bříška. Jak takovou situaci řešit, aby přežil manžel i manželství?
Tak teď jsi mě rozesmála, Káji! Děkuju za ten humor. Humor je totiž nesmírně účinným nástrojem i v komunikaci. Boří bariéry, uvolňuje atmosféru, umožňuje nám docílit ten již zmíněný nadhled, a nebrat sebe ani druhé a život obecně tak vážně. V této situaci bych se klientky zeptala, co to s ní dělá, když manžel na její nedostatky upozorňuje. Šly bychom po těch pocitech v těle a po emocích, které spolu s pocity přicházejí... Na ty bychom zaměřily pozornost a klientka by měla prostor je prozkoumat. Na základě svých zjištění by se rozhodla, jak dál postupovat, aby ji buď manželovy poznámky v budoucnu nechávaly klidnou, nebo jak mu o svých pocitech říct, aby věděl, co jí svými poznámkami způsobuje. Správné řešení je vždycky to, které nám přinese úlevu.
Pojďme se teď na problém podívat z opačného úhlu. V naší rodině nebo blízkosti je někdo, komu se váha začíná vymykat z kontroly, a my máme obavu, aby to nepřekročilo hranici, kdy už se bude špatně vracet do zdravého pásma. Jak s ním o tom mluvit, a neurazit? A je vůbec správné o tom mluvit?
Jejda, tady jsou veškeré rady drahé... Sama jsem během života sklouzla několikrát do kategorie XL, a tak vím, že kdokoli, kdo takto velké nadváhy dosáhne, si je toho velmi dobře vědom. Ale zkrátka nemá sílu, odvahu, sebevědomí... se tomu postavit a začít to řešit. Nakonec ho dožene buď samotné tělo, které zatáhne za záchrannou brzdu v podobě zdravotních potíží, nebo nějaký jiný silný impuls (že se třeba uvidí na fotce nebo se s ním převrátí lodička :-)..).
Ale nevyžádaná rada od někoho z okolí tím spouštěčem určitě nebude. Naopak, může danému člověku ještě více přitížit, ještě více prohloubit jeho splín nebo snížit už tak chatrnou sebehodnotu...
Proto má jediná rada zní, buďme tam pro něj / pro ni, a mějme ho / ji rádi naplno a vřele, i s kily navíc. Protože to, co jim může pomoci odrazit se ode dna, není naše dobře míněná rada, ale naše upřímná podpora a láska. Když budou chtít nastartovat změnu, pomůžeme jim v tom jakkoli bude v našich silách…
Marti, děkujeme za milé povídání na ožehavá témata. A co vy, vážení čtenáři a čtenářky? Setkali jste se s podobnými situacemi? Máte na ně nějaká skvělá - nebo naopak naprosto špatná - řešení, o která se chcete podělit? Pište do diskuse!
Hubněte s podporou odborníka a skupiny
Naše dlouholeté zkušenosti a tisíce úspěšných absolventů kurzů zdravého hubnutí říkají jediné – s podporou se zkrátka hubne lépe. Přihlaste se do kurzu a buďte při hubnutí úspěšní.
>> Kurzy zdravého hubnutí - naživo i online <<
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
